Domácí hemodialýza získává na oblibě

Osmačtyřicetiletý spolumajitel stavební firmy pan Vladimír žije se svou rodinou v Kadani v severních Čechách. Potíže s ledvinami jej trápí již od jeho devatenácti let, kdy mu lékaři diagnostikovali akutní zánět ledvin. O těchto zdravotních problémech se dozvěděl náhodou při rukování na vojnu, kdy jej díky tomu osvobodili od základní vojenské služby.

Zjištěnou diagnózu ale až do osmadvaceti let dále neléčil. Tehdy mu selhaly ledviny. Již po půl roce podstoupil transplantaci, ale i tato transplantovaná ledvina po pár letech selhala a pan Vladimír musel začít pravidelně docházet na dialýzu. Po osmi letech se na něj opět usmálo štěstí a podstoupil transplantaci v pražském IKEMu. Bohužel ani v tomto případě se transplantovaná ledvina neujala a tentokrát již po necelém roce selhala. Pan Vladimír se musel vrátit zpět na dialýzu. To se psal rok 2014. „Když nepočítám ten rok s transplantovanou ledvinou, jsem již pomalu dvanáct let na dialýze. Když se podívám zpět, řekl bych, že mi to ani tak nevadilo – chodil jsem na večerní a noční dialýzy, díval se zde na televizi a vyřizoval si telefonní hovory,“ říká pan Vladimír a na klíně hladí Yorskshira jménem Robin, kterému je již dvanáct let a pan Vladimír si jej pořídil, když začal chodit na dialýzu, aby měl nějaké příjemné rozptýlení v nelehké etapě svého života.

V loňském roce ale v jeho dialyzačním středisku zrušili noční směny a pan Vladimír poprvé zažil určitý nekomfort, protože na dialýzu musel i v časech, kdy potřeboval řešit důležité pracovní povinnosti. Shodou okolností v té době také vyšlo nové číslo časopisu Péče pro mne věnované domácí hemodialýze a zkušenostem prvních pacientů. „Dlouho jsem neváhal a zeptal jsem se na středisku, zda by byla možnost i pro mě zařídit domácí hemodialýzu. Byl jsem překvapen, jak se vše rychle rozjelo. Neuplynulo ani půl roku a já mám malé dialyzační středisko u sebe doma,“ popisuje své zkušenosti pan Vladimír a dodává: „Nejtěžší pro mě byla představa, že budu muset sám sebe napichovat. Ale řekl jsem si, že to zkusím a začal jsem se na středisku pod dohledem sestřiček trénovat. Byl jsem velice překvapen, jak to bylo snadné.“

Pan Vladimír musel kromě nácviku napichování jehly podstoupit i školení spojené s používáním dialyzačního přístroje a návštěvu psychologa. Doma bylo potřeba ještě vyřešit elektrické rozvody a vodovodní odpad. Nejednalo se však o nic zásadního a se vším mu pomohl technik dialyzačního střediska. Přístroj pro domácí hemodialýzu umístil do hostinského pokoje, kde neruší zbytek rodiny. „S domácí hemodialýzou jsem velice spokojený – mohu se dialyzovat dle svých potřeb a pracovního rozvrhu, terapii podstupuju častěji, a díky tomu se cítím živější a lépe oddialyzovaný. Navíc odpadly i nepříjemné zdravotní problémy, které mě sužovaly,“ dodává pan Vladimír. Aktuálně se doma dialyzuje obden v rozsahu pěti až šesti hodin. Vše zvládá úplně sám, jeho žena mu pouze vypomáhá s následným úklidem po terapii. Na kontrolu na středisko jezdí jednou za měsíc a průběh dialýzy vždy pečlivě zapisuje do dialyzačních protokolů.

Kromě domácí hemodialýzy využívá pan Vladimír i další služby, kterou svým pacientům nabízí dialyzační střediska Fresenius NephroCare, a tou je Prázdninová dialýza. Rád a často cestuje za kamarády i na dovolenou, proto je pro něj možnost dialýzy v zahraničí velice důležitá. V zimě jezdí lyžovat na hory, v létě za koupáním k moři nebo na kola. Nejvíce mu přirostla k srdci Itálie. „Slyšel jsem o německém pacientovi, který vozí svůj přístroj na domácí hemodialýzu v karavanu a cestuje tak po celé Evropě. To je něco, co by se mi líbilo a věřím, že tímto směrem se bude vývoj v této dále posouvat,“ poodhaluje svá přání pán Vladimír.  

Zdroj: NephroCare pro mne, 14. vydání, léto 2017